Ne nebudeme se zde zdržovat jinými médii stokrát opakovaným výčtem toho, kdy tento charismatický Argentinec přišel do Evropy, do kolika Grand Prix nastoupil, kolik jich vyhrál a za koho. Stačí shrnout, že ztělesňoval zlatou éru F1 70. let stejně tak intensivně, jako Lauda, Fittipladi, Hunt nebo Andretti. Mistrem světa se sice nestal, mezi absolutní elitu ale beze sporu patřil bezmála dekádu.
Ne „Indián“ (jak ho po prvním střetu opovržlivě nazval Jochen Rindt) nebyl v paddocku „everybodys darling“, jisté ovšem je, že měl co do osobnosti více síly, než všichni dnešní „klekálkové F1“ dohromady. Jedno hovoří za vše: “El Lole“, tak mu jeho fandové v Argentině dodnes přezdívají, byl až do své smrti včera vedle fotbalisty Messiho pořád ještě nejpopulárnějším sportovcem své země! A to napříč tomu, že se angažoval v politice, což je skutečně nevšední…
Vzpomeňme potomka švýcarských přivandrovalců Ruittimannů úryvkem z mé připravované knihy „Nešťastná třináctka hrdinů formule 1“, úryvkem, který popisuje, jak roku 1974 o vlásek nevyhrál svou domácí velkou cenu v Buenos Aires. Nikdy se mu to nemělo podařit a bolelo ho to stejně tak, jak desetitisíce jeho fandů.
…Nový Brabham BT44 možná neoplýval podporou hlavního sponzora, byl ovšem přesně nářadím, které geniální Reutemann potřeboval. To bylo všem jasné hned o druhý lednový víkend, víkend úvodní velké ceny roku 1974. Světový šampionát začínal právě na trati v Buenos Aires, kde měl Carlos k dispozici jedno šasi nového typu a k tomu jako náhradu starší BT42. Pořadatel tentokrát zvolil delší variantu své trati (č. 15) a miláček nadšeného publika zajel svůj nejlepší tréninkový čas již v pátek. Byl o 0,8s pomalejší, než Petersonova pole-position a stačil na šestou startovní pozici.
„Nový model jsem poprvé zkoušel dva týdny před tímto podnikem, ale jen pomalu. Nastavovali jsme pedály a tak. Za plné rychlosti zde byl vůz hned moc, moc dobrý,“ zářil domácí hrdina.
Neděle měla pro lokálního matadora a desetitisíce jeho nadšených fandů připraveny všechny myslitelné výše a hlubiny emocí. Již od rána se zaplněné tribuny chvěly výbuchy nadšení. Kdykoliv se bílý vůz s číslem 7 objevil na trati, nebylo patriota, který by nevyskočil na nohy a parkem Almiros Brown se neslo nekonečné skandování „Lole-Lole-Lole…“
Start byl kvůli hrozícímu dešti lehce posunut a když velký Fangio odpoledne mávl startovním praporkem, vystřelil Reutemann doprovázen deštěm confetti z tribun odhodlaně kupředu! Někteří z jezdců si později stěžovali, že Fangia vůbec neviděli a na gridu se dokonce ještě nacházelo několik mechaniků – koho to ale v nastalém blázinci mělo zajímat? Petersonův černý Lotus vyrazil též výborně a za něj se zařadil bílý Hesketh Hunta. V první zatáčce se střetli Revson s Regazzonim a Jarierem. Nedočkavý Hunt ještě během prvního kola na vedoucího Švéda zaútočil a letěl z dráhy – za jásotu ochozů se proto po prvním okruhu na druhé pozici vrátil Reutemann. Tento jásot se již ve třetím kole změnil v ohlušující řev: „El Lole“ převzal první místo! Okamžik, který dodnes někteří pamětníci označují za „nejvelkolepější moment dějin Argentinské republiky“. A nejen to. Carlos dokázal ostatním ujet a se suverénní pravidelností pádil směrem velkolepého triumfu. Toliko k emocionálním výšinám…
Karosérie nového vozu byla místy fixována jen izolepou. Po dvou třetinách stanovených 53 kol bylo vidět, že se vršek „sacího koše“ nad motorem Argentincova Brabhamu začíná podivně naklánět – právě v místech, kde ho již izolepa neudržela. Murray nechal vůz testovat i bez tohoto koše a věděl, že to stojí motor kolem 200 otáček, což by za daných okolností (Carlos měl ohronný náskok na druhého Hulmeho) nepředstavovalo problém. Horší ovšem bylo, že uvolněný doplněk odtrhl i jeden z kabelů vedoucí od rozdělovače k svíčkám. Každý brzy slyšel, že Carlosův Cosworth běží jen na sedm válců a začal zpomalovat. Tři kola před cílem proletěl Hulmeho McLaren kolem něj. A pak i ostatní… Tribuny zmlkly a desetitisíce začali tiše a zklamaně putovat domů… V posledním kole zůstal jejich favorit stát a na šokovaného Reutemanna nezbyl ani bodík. Prezident Peron, automobilový nadšenec, který Reutemanna již léta podporoval, v tento trpký okamžik slíbil: „Osobně vyrovnám peněžní cenu, která Carlosovi unikla a naše vláda se celou svou mocí postaví za jeho další kariéru v týmu Brabham.“
„Že se něco děje s komínem nad mou hlavou jsem viděl podle jeho stínu. Jednoho dne, až budu hodně starý, tak už si možná vzpomenu jen na jediný okamžik z mé celé kariéry. Bude to právě tento emocionální závod v Buenos Aires. Vyhrát doma bylo najednou tak realistické… Už jsem si představoval ten jásot publika… Možná, že již nikdy nebudu mít šanci tady uspět,“ komentoval zdrcený Reutemann. A měl pravdu. Na domácí půdě nikdy nevyhrál. Argentina však nalezla svůj nový idol. President Peron od tohoto závodu Carlosovi vyplácel osobní dotaci ve výši 400 liber měsíčně. Víkend v Buenos Aires ovšem předvedl i něco, co se ohledně většinou uzavřeného „Indiána“ přiliš často nevidělo: Jeho „lidskou“ tvář, jak vyprávěl Němec Hans-Joachim Stuck: „Argentina byla mým debutem ve formuli 1 a i když jsem se snažil vypadat navenek „cool“, připadal jsem si v tom velkém světě zcela ztracen. Můj March 741 jsem si před tím ani nemohl pořádně vyzkoušet a celou noc před prvním tréninkem jsem napětím nespal. Tomu pak odpovídal i můj páteční výkon. Připadalo mi, že se ostatním jen pletu v cestě a že nemám ve formuli 1 co hledat. Večer se mě Carlos zcela překvapivě ujal. Naložil mne do svého osobáku a projeli jsme si trať, přičemž se se mnou podělil o všechno,co věděl. Bylo to přesně to, co jsem potřeboval. V sobotu jsem se dokázal kvalifikovat a mou přespříští Grand Prix jsem dojel na bodech.“ …
Text: Roman Klemm
Foto: archiv autora