Za přítomnosti velkého fandy motorsportu knížete Alberta se dopoledne jely kvalifikace Sérií B, A, D a E zítřejší Grand Prix Monaco Historique. Motorsport, jak má být…
Jako první směli v 8:30h na trať o sobotní kvalifikační sessions piloti „Série B o Trofej Juana Manuela Fangia“. ACM do této třídy zařadil vozy F1 a F1 postavené před rokem 1961.
O nejlepší čas pouze osm vozů silného pole si to rozdaly především Lotus v „british racing green“ a typicky rudý Maserati. O pole-position se přetahovaly až do posledních sekund 25minutové kvalifikace. Nakonec se prosadil španělský uzenářský podnikaltel Guillermo Fierro na absolutním klasikovi tohoto období Maserati 250F (Fangio s ním dobyl titulu roku 1957). Brit Max Smith Hilliard na Lotusu 16 – posledním monopostu, do kterého Colin Chapman zabudoval motor před jezdce a kterému se ne neprávem přezdávalo „mini Vanwall“ skončil druhý. Hilliard nastoupil v každém ohledu perfektně připraven, nechyběla ani přilba v lakování Grahama Hilla – ten zde na takovém voze závodil roku 1959. Třetí se kvalifikoval další Maserati 250F v rukou Rakušana Martina Halusy a čtvrtý čas si připsal Němec Alex Birkenstock, jedouc v pravděpodobně nejdražším voze víkendu: potomek známé obuvnické dynastie zaplatil za Ferrari 246 Dino (roku 1958 se stal mistrem světa na takovém voze Mike Hawthorn) 1,7 milionů dolarů!
1. Guillermo Fiero, Maserati 250F 1:56,127min
2. Max Smith Hilliard, Lotus 16, +1,424s
3. Martin Halusa, Maserati 250F +10,297s
4. Alex Birkenstock, Ferrari 246 Dino +11,039s
5. Klaus Lehr, Talbot Lago, T26C +15,850s
6. Jean Bally, Gordini T11/15 +21,598
Nejstarší automobily předvádí Monaco Historique ve své Sérii A. O Trofej Louise Chirona zde zápolí předválečné vozy Grand Prix a letos jich do knížectví přijelo 12 – bohužel chyběly rychlé monoposty ERA Britů Dowlinga a Ganse, kteří této třídě vládli roku 2018 . Bezmála 100 let staré skvosty předvádí jedinečnou podívanou – kdo viděl tyto stroje na uzoučkých pneumatikách projíždět „na hraně“ sekcí u koupaliště, ten ví, že zde jejich jezdci riskují opravdu hodně. Pořadateli se tato třída zdála tak nebezpečná (majitelé se samozřejmě zdráhají hyzdit své statisícové hodnoty ochrannými oblouky a bezpečnostními pásy!), že ji na několik sezon vyřadil z programu. Od roku 2018 ovšem Bugattky (první vítěz GP Monaka, „Williams“ řídil právě takový vůz), Delage, Rileye a ERAy ze 30. let znovu neodmyslitelně patří k tomuto jedinečnému podniku.
Nejvíce riskoval očividně Brit Patrick Blakeney, který kvalifikoval svůj Frazer Nash z roku 1935 na pole-position před Talbotem Lago Švýcara Trabera (1939) a Bugatti 35B (1927) Rakušana Halusy.
1. Patrick Blakeney, Frazer 2:09,087 min
2. Christian Traber, Talbot Lago +2,097s
3. Martin Halusa, Bugatti 35B +4,254s
4. Ewen Sergison, Maserati 6CM +5,341s
5. Thierry Chanoine, Riley Dobbs +12,734s
6. Luigi Moccia, Maserati 4CM +13,688s
Po půlhodinové přestávce udělalo dění na trati historicky ohromný skok kupředu: do ulic směly vozy Série D, kde o Trofej Grahama Hilla tradičně zápolí vozy F1 z let 1961-65. Ani tato třída letos bohužel nedosáhla díky celosvětovému chřipkovému blázinci počtu minulých sezon. Hlavně skutečnost, že doma zůstal kompletní Classic Team Lotus Chapmanova syna Cliva, připravila ACM mnoho účastníků. O pole-position proto jelo jen osm „doutníků“.
Dění ovládl britský specialista Mark Shaw na Lotusu-Climax Mk21 v klasické tovární zeleni se žlutými disky kol. Také druhý čas získala značka Lotus, postaral se o něj Mk18 v barvách Scuderie Colonia Nicka Taylora. Třetí startovní pozici si zajistil první vůz, který kdy nesl jméno „Brabham“ – modrý BT2 Francouze Philippa Bonnyho.
Při sjezdu k Mirabeau explodoval motor Lotusu 24 Rakušana Stephana Jobstla a Lola Mk4 Francouze Johna of B ani nevyjela na trať, což bohužel ještě více snížilo počet účastníků.
1. Mark Shaw, Lotus 21 1:53,121 min
2. Nick Taylor, Lotus 18 +1,933s
3. Philippe Bonny, Brabham BT2 +7,618s
4. Philipp Buhofer, Lotus 24 +10,141s
5. Stephan Jobstl, Lotus 24 +10,265s
6. James Timms, Cooper T53 +11,529s
Před polední přestávkou směly o postavení na startu rozhodnout i vozy Série E, to jest senzační monoposty F1 z let 1966-72 jedoucí o trofej Jackieho Stewarta. Tato třída obsahovala i první ze „skutečných hvězd F1“: Ital Alex Caffi se do boje vrhl za volantem Ferrari 312 z roku 1968 a přilbu si k tomu nechal nalakovat v klasickém designu někdejšího pilota tohoto vozu, Chrise Amona. Adaptovat dřívější designy přileb bylo v Éčku beztak rozšířené: David Shaw (Eifelland-March 721) jel v barvách Rolfa Stommelena a Roald Goethe (McLaren M14A) v barvách Petera Revsona.
O pole-position se až do poslední sekundy rvali Stuart Hall (McLaren M19A) s Michaelem Lyonsem (Surtees TS9) – nakonec rotzhodly 3 desetinky a o velkou bitvu v neděli mezi těmito Brity je jistě postaráno. Třetí čas zaznamenal Shaw – Stommelen by jistě byl hrdý…
5 minut před koncem byla tato session negativně pooznamenána nehodou přemotivovaného Caffiho s Gansem. Ferrari 312 vrazil při brždění před St. Dévote do pomalejšího Cooperu T79. Caffi soupeře o vlásek přeletěl a zcela zničil předek své „rudé bohyně“. Zítřejší start vítěze z roku 2016 je velmi nepravděpodobný…
1. Stuart Hall, McLaren M19A 1:34,087 min
2. Michael Lyons, Surtees TS9 +0,312s
3. David Shaw, March 721 +1,923s
4. Jamie Constable, Brabham BT37 +3,714s
5. Alex Caffi, Ferrari 312 +3,978s
6. Franco Meiners, Ferrari B3 +5,774s
Text a foto: Roman Klemm
