Ano, Grand Prix de Monaco Historique existuje vlastně jen proto, že autoklu ACM chtěl svého času svému tehdejšímu knížeti Rainierovi dát hezký dáreček k narozeninám. Měla to být taková nevinná přehlídka průřezem všech závodních vozů, které zde kdy startovaly – v podobě historických závodů.
„Historique“ se letos konala již po třinácté a na nevinně od doby svého debutu jednoznačně ztratila. Dnes tu sice pořád ještě jezdí „historické vozy“, ovšem v de facto novém stavu – a s profesionály za volantem. Vyhrát v Monaku, „to je něco“ a tak se v osmi vypsaných třídách bojovalo skutčně na ostří nože, jak na trati, která nepromine ani nejmenší chybičku, dokumentovaly hromady „trosek v boxech“…
Série C pro sportovní vozy s motorem vepředu postavené letech 1952 až 1957 o cenu Vittoria Marzotta
Tato třída vykazovala jedinou účastnici podniku, která rozuměla mému „Přeju hodně štěstí“ – rychlá Slovenka s německou licencí Katarina Kývalová startovala tradičně na Cooperu-Jaguar T33 z roku 1954. Kvalifikovala ho do středu pole („Ne, letos zde nepojedu mezi top5, jako před rokem“), zatímco se na špičce ke startu seřadily Cooper-Jaguar T38 Frederica Wakemana a Maserati 300S Lukase Halusy. Sportovní vozy vyrazily do závodu jako jediné pole víkendu letmým startem a hned od prvního metru se jednalo především o souboj Brita Wakemana s Rakušanem Halusou. Krotitel Cooperu při tom předvedl ocelové nervy a neustále dorážejícího Halusu udržel za sebou celý závod. V cíli měl náskok 1,5s. Katarina Kývalová dojela dobrá 14. („Mým dalším podnikem je Le Mans“) a Claudia Hürtgen skončila pátá.
Výsledek Série C
1. Frederic Wakeman, Cooper-Jaguar T38, 1955
2. Lukas Halusa, Maserati 300S, 1955
3. Guillermo Fierro-Eleta, Maserati 300S, 1957
4. Niklas Halusa, Jaguar D-Type, 1954
5. Claudia Hurtgen, Maserati 300S, 1955
6. Richard Wilson, Maserati 250S, 1957
Série D pro 3litrové F1 z let 1966 až 1972 o Cenu Jackieho Stewarta
Pozorovatelé museli dojít k názoru, že čím rychlejší vozy dané třídy vykazovaly, tím hruběji se s nimi zacházelo. Nebo přeci jen někteří jezdci překročili hranice svého talentu..? Kvalifikace Série D musela být hned dvakrát přerušena. Chybovali ale vyslovení profíci. Nejdříve pochroumal Japonec Kubota svůj Lotus 72 a svou nohu o svodidla Tabákové zatáčky, pak skončila v bariéře St. Devote Hürtgen a její Ferrari 312.
Angličana Stuarta Halla to nerozházelo a zajistil si na McLarenu M19A (1971, ex-Dennis Hulme) nedělní pole-position před Matrou MS120C (1972, ex-Chris Amon) Argentince Jordana Grogora. Neztrapnil se ani „přírůstek“ v historickém sportu, Esteban Gutierrez. Bývalý pilot F1 Saubera a Haase si na svůj BRM P153 (1970) po velkém krajanovi Pedro Rodriguezovi v páteční trénink mohl kvůli defektu převodovky zvykat jen pár kol, v sobotu ale předvedl, že umí třetím časem před specialisty Lyonsem (Surtees TS9) a Shawem (March 721).
Na špičku pomohl Grogorovi v neděli po startu jen velmi optimistický odpich (za předčasný start byl později penalizován). Modrá Matra tedy vedla před McLarenem a BRM, oba v lakování Yardley. Hall ovšem nemínil zůstat druhý a riskantně Grogora v Tabákové zatáčce předjel. Poté upaloval směrem jasného triumfu. Dobře naladěný Gutierrez se držel v Grogorově závětří, než se mu v Nové šikaně u přístavu znovu rozdrolila převodovka… Po penalizaci Grogora byl jako druhý hodnocen Michale Lyons na Surteesu. Hůře dopadl David Shaw, když v předposledním kole ošklivě poničil svůj Luigim Ciolanim designovaný Eifelland-March 721 v Tabákové zatáčce. Ta se roku 2022 projevila jako zvláště kritická…
Výsledek Série D
1. Stuart Hall, McLaren M19A, 1971
2. Michael Lyons, Surtees TS9, 1971
3. Jordan Grogor, Matra 120C, 1971
4. Matthew Wrigley, March 721G, 1972
5. Max Smith-Hilliard, Surtees TS9B, 1971
6. Franco Meiners, Ferrari 312B3, 1972
Série E pro vozy F1 z let 1973 až 1976 o Cenu Nikiho Laudy
Stuart Hall prožíval v Monaku roku 2022 „víkend svého života“ a byl i v této třídě nejrychlejší kvalifikace – transformaci na novější McLaren M23 (1973, ex-Peter Revson) zvládl výborně. Jeho „prach polykali“ vynikající bývalý jezdec F1 a IndyCarů Roberto Moreno (1974, Lola T370, ex-Graham Hill), 3násobný vítěz 24h Le Mans Marco Werner (Lotus 76 z roku 1974), a specialisté Michael Lyons (McLaren M26) a Nick Padmore (Lotus 77).
Vybičován ještě česrtvým vítězstvím před hodinkou vyrazil Hall do závodu na 18 kol výborně. Za to Moreno si vše zkazil: pustil spojku příliš brzy, musel přibrzdit právě když světla zhasla – a Werner s Lyonsem se pohotově prohnali kolem něj. Werner se poté agresivně zakousl do Halla. Brita ale opět nic nedokázalo rozházet – ani nehoda Goetheho Tyrrellu 007 s Lottiniho Surteesem TS19 v Rascasse, po které se neutralizovalo. Werner se mu dostal znovu nebezpečně blízko – Hall ovšem nebyl k poražení, jak Němec přiznal („Naše auto se chovalo výborně, na Stuarta jsme dnes ale neměli“). Podobně napínavě proběhl trojboj o třetí místo mezi Lyonsem, Padmorem a Morenem.
Do závodu nastoupili i další dva bývalí borci F1: Jean Dennis Deletraz dojel na Shadow DN3 (1974) devátý, Emanuele Pirro odstavil svůj Shadow DN1 po Grahanmovi Hillovi již po dvou kolech: „To auto prostě nesedí a je pomalé. Asi jsem si pro letošek nevybral dobře…“
Výsledek Série D
1. Stuart Hall, McLaren M23, 1973
2. Marco Werner, Lotus 76, 1974
3. Michael Lyons, McLaren M26, 1976
4. Nick Padmore, Lotus 77, 1976
5. Roberto Moreno, Lola T370, 1974
6. Matthew Wrigley, Penske PC3, 1975
Text a foto: Roman Klemm
