Bojovník z Bologně, narozený koncem října 1966 (je tedy o necelý měsíc starší, než já) mi poprvé osobně „přeběhl přes cestu“ roku 1991 v Hockenheimu. Rázem jsem se stal jeho fandou. V rámci velké ceny Německa tvořil ve formuli 3000 společně s podobně nadaným krajanem Giuseppem Bugattim zajímavý tým jménem „Il Barone Rampante“.
/KOMENTÁŘ/ V této tehdy skutečně našlapané třídě byl Alessandro jedním z nejslibnějších talentů, což potvrdil vítězstvími ve Vallelunze a v Mugellu. Za Christianem Fittipaldim se tehdy stal vice-mistrem F3000. Jednou z konsekvencí bylo, že ještě stejného roku dostal svou první šanci ve formuli 1. Obdržel ji od Eddieho Jordana, jehož druhý vůz šel po uvěznění Bertrama Gachota „z ruky do ruky“: Zelený Jordan-Ford 191 posloužil ke vstupu do F1 nejdříve Michaelovi Schumacherovi, pak v něm slavil comeback Roberto Moreno, než směl tento vůz pro Barcelonu, Suzuku a Adelaide převzít nováček Zanardi. Dvakrát dojel dobrý devátý. Roku 1992 jeho tři angažmá v Grand Prix u Minardiho v polovině sezony nenesly ovoce.
Roku 1993 byl Alessandro připraven absolvovat kompletní sezonu mistrovství světa a usedl do kokpitu (bohužel) skomírajícího týmu velkého jména – Lotus. Hned ve druhém podniku sezony si dojel 6. místem pro první bodík kariéry – zároveň se mělo jednat i o jeho poslední bod. Rok pro něj ale v srpnu našel předčasného konce v nemocnici po těžké nehodě v obávané Eau Rouge ve Spa.
Nabídka, která se neodmítá
K Lotusu se vrátil pátým závodem tragického ročníku 1994. Směl tam zaskakovat za zle zraněného Pedra Lamyho a sezonu dojel až do konce, aniž by zaznamenal lepšího umístění, než 9. pozici. Zanardimu tím patří vedle Mika Sala neslavný predikát, být posledním jezdcem formule 1 tradičního Teamu Lotus: Po jeho odpadnutí v Austrálii totiž zhasla světla famozní britské továrny naposledy.
Ani s Italovou kariérou to té doby nevypadalo dobře. Jako mnozí jiní „ztroskotanci-F1“ se roku 1996 tedy vydal hledat štěstí do USA v IndyCarech. Uvedl se tam senzačně! V týmu Chipa Ganassiho byl rychle jako doma. Stal se nováčkem roku a další dvě sezony senzačním způsobem získal titul mistra. Ve Státech byl superstar.
Najednou si na tehdy již 32letého Zanardiho vzpomněli i ve formuli 1. Alex přijal nabídku Franka Williamse, do Britova týmu ovšem roku 1999 přišel ve fázi stagnace. Na body již nestačil, jen čtyřikrát dojel mezi prvními deseti a svět Grand Prix zase opustil. Alessandro si dal roční přestávku, než ho Mo Nunn přemluvil k návratu na americké ovály. Na dřívější úspěchy se mu ale nepodařilo navázat. Naopak: V polovině září 2001 proletěly světem hrůzostrašné obrázky jeho nehody s Alexem Taglianim z německého Lausitzringu, při které bývalý šampion přišel o obě nohy. Zanardi jen se štěstím vůbec přežil. O dva roky později si tento velký bojovník ovšem nenechal vzít příležitost, aby na stejné trati “dojel oněch 13 zbývajících kol z roku 2001”. Jaký to emocionální moment pro všechny přítomné!
Našel si další adrenalin
Zanardi chtěl zpět za volant a učinil tak s úspěchem. Na zvláště upraveném BMW startoval v mistrovství světa cestovních vozů a tuto druhou část své automobilové kariéry korunoval roku 2005 vítězstvím v Oscherslebenu! O rok později vyhrál i v Istanbulu a roku 2008 nezapomenutelným způsobem v Brně. Později se v závodních vozech objevoval již jen nepravidelně, někdy i jen jako host BMW – i letos se měl účastnit italského šampionátu.
To se již dávno staly hlavním zdrojem Alexova vybití adrenalinu závody na kole a atletika! Na svém na ruční pohon přestavěném kole představoval světovou špičku. Při para-Olympiádě v Londýně roku 2012 získal dvě zlaté medaile a to stejné si zopakoval i roku 2016 v Riu. Mezitím startoval i v klasickém triatlonu Ironman na Hawaji! Zanardi je prostě jedním z mála (vlastně mne ani nikdo jiný nenapadá) závodníků, kteří po ukončení mistrovské kariéry v monopostech uspěli na nejvyšší mezinárodní úrovni i v jiném sportovním odvětví. Inu, nejen Niki Lauda se mohl ohlédnout po neporovnatelném životopisu…
Doufejme, že ona letošní nešťastná nehoda u Pienzy nebyla fatální tečkou za touto neobyčejnou kariérou výjimečného sportovce a že se Alex Zanardi brzy opět objeví alespoň jako VIP v paddocku.
Text a foto: Roman Klemm
