Henry Clausnitzer z Drážďan byl před nějakými 15 lety velmi dobrým známým všech českých fandů – především těch z mosteckého autodromu. Pravidelně ho tam bylo vidět na stupínku vítězů závodů Formule Ford a právě v této třídě se roku 2007 stal šampionem Austria FF-Cupu. Poté na několik let ze scény zmizel, aby letos šokoval (poprvé právě při testu v Mostě) svým comebackem v prestižní pan-evropské sérii BossGP. Na Red Bull Ringu si o své kariéře popovídal 35letý jezdec s Romanem Klemmem, který patřil mezi ty, které před lety porážel ve Formuli Ford 1800…
Tak tedy, proč jsi v mládí nehrál fotbal, ale v 8 letech začal s motokárou?
Jedná se jednoduše o klasický případ táta-závodník – syn-závodník. Táta byl kamarádem Ulliho Melkuse. Chodili do paralelní třídy stejné školy a trávili spolu hodně času, což ho přivedlo k motokárám, kde spolu závodili. V polovině 90. let pak koupil káru uprostřed zuřícího Schumacher-Boomu i pro mě.
…a syn byl hned rychlejší, než otec.
Ale kdepak… První dva roky mě stály hodně slzí. Ale vpravil jsem se do toho a roku 2000 jsem už byl vicemistr šampionátu East-Germany. V motokárách jsem zůstal až do konce sezony 2002.
Pak jste společně s tátou začali putovat po autodromech s Formulí Ford.
Prostě jsme se ocitli před rozhodnutím, zda pojedeme s karty německý šampionát, nebo za stejné peníze Formuli Ford v Divinol Cupu, v Rakousku a v Čechách? Věděli jsme, že u mnoha hvězd vedla FF nahoru. Ze začátku nám pomáhal tým Conrad, od kterého jsme koupili můj červený Swift FF1800. Bohužel se jednalo právě o období, kdy se Ford z juniorských tříd stáhl a německé mistrovství již nepořádal.
Co byly Tvé největší úspěchy?
Vítězství v rakouském Austria FF1800 Cupu roku 2007 a před tím mé dvě účasti při neoficiálním mistrovství světa Formule Ford v Brands Hatchi.
V rakouském šampionátu jsem si sám mohl udělat obrázek o Tvém talentu – o výletech do Anglie mi ale musíš povědět!
Startoval jsem tam v letech 2004 a 2005 a bylo to opravdu nezapomenutelné. Každý jezdec si tam musí připadat jako budoucí hvězda, protože za Tebou chodí fandové s prosbou o autogram, nebo krátký rozhovor. V Anglii vládne úplně jiný duch, než tady u nás. Fandové jsou tam mnohem více zapálení, vedou si diagramy vývoje závodu a opravdu se vyznají. Když někdo pěkně předjede tak tribuny aplaudují – to jsem zažil jen tam. Tak jsem i lépe snesl skutečnost, že se mi moc nedařilo. V prvním roce se mi zlomila osa náhonu, no a ve druhém jsem se dostal jen do Last Chance Race.
Vraťme se z věhlasného Brands Hatche na české okruhy. Jaké máš s nimi zkušenosti?
Věř mi to nebo ne – v Brně jsem ještě nikdy nejel! S tím Autodromem spojuji jen skutečnost, že jsme tam navázali konktakty ohledně mého Tatuusu pro BossGP. Je mi moc líto, že tam letos nepojedeme závod. Za to znám Most o to lépe. Jsem z Drážďan, takže je to de facto můj domácí okruh. Najezdil jsem tam hodně kilometrů a spolu jsme tam stáli na stupínku…
Pamatuješ ještě retardér?
Ano, opravdu nebezpečná pasáž, kde člověk musel mít odvahu. Bojovat na konci rovinky za špičkové rychlosti vedle soupeře vědouc, že příští zákrut můžete projet jen po jediné idální sopě, to mělo něco do sebe… Jako velkou změnu jsem tam ale pociťoval i nový povrch.
Co bylo po Formuli Ford?
Dostal jsem se do dorosteneckého kádru ADAC a jezdil jsem v Dacia Logan Cupu. Pro sezonu 2009 jsem již měl sponzora pro postup do perspektivního VW-Polo-Cupu. Tento sponzor se ale dostal v souvislosti s problémy jednoho velkého výrobce aut do hospodářských těžkostí a překvapivě mi odřekl. To už mi bylo 23 let a tak jsem se radši soustředil na studie.
Na závodních tratích Tě poté dlouho nebylo vidět – teď jsi najednou v poli BossGP, jak to?
Před několika lety mě to náhodou coby turistu zaválo znovu do Brands Hatch. Viděl jsem tam trénovat Formule Ford – a znovu mě to popadlo. Doma jsem se poradil s kamarády a aktivovali jsme můj Swift FF, který od roku 2007 stál v garáži. V srpnu 2020 poprvé znovu zavrčel a koncem roku jsem s ním startoval v sérii FFR v Dijonu. Minulý rok jsem si dal i pár podniků Carbonia Cupu.
Do BossGP je to ale velký skok?
Řekl jsem si, že vlastně nevím, jak dlouho bude „náš“ motorsport ještě existovat. Takže teď nebo nikdy. Chtěl jsem postoupit výše a mluvil jsem například i s Franzem Wössem o Formuli 3. Pro BossGP jsem se rozhodl z mnoha důvodů. Bylo mi jasné, že můj 400 koní silný V6 bude spolehlivější, než motory F3, které točí dost výše. Mimo to je o BossGP mnohem větší zájem publika a jezdí tu vozy a piloti F1. Výše už postoupit nemůžu – jsem tu naprosto šťastný. Někdy se musím štípnout, zda je to fakt pravda a já jezdím v tomto senzačním poli…
Proč právě tento Tatuus-Renault?
Samozřejmě, že rozhodující otázkou byly peníze. Tenhle typ vozu považuji za neúnosnější, co se přípravy a údržby týče. Přesto má svůj šarm a s naším polepením ho hodně fandů považuje za Alonsův F1. V Le Castelletu jsem byl proto pochopitelně ve středu zájmu. Francouzi si mě kvůli tomu autu zvláště oblíbili. Všechno na autě si děláme sami, k závodům nás jezdí kolem osmi lidí. Přítelkyně a kamarádi. Dostal jsem auto teprve začátkem roku a vše jsme se museli naučit. Mimo jiné i při testech v Mostu. Organizuji všechno sám a jsem i truckie týmu. Je mi ovšem jasné, že pro 2024 musím najít sponzory.
Jaké jsou v BossGP Tvé sportovní cíle?
Ještě se musím dost naučit ohledně brzd a aerodynamiky. Ja zajímavé, že jsem tady na Red Bull Ringu naposledy jel, když se okruh ještě jmenoval A1-rIng. Po startu chci držet první místo ve třídě a později nestát v cestě Gerstlovi. K posouzení mé výkonnosti prostě porovnávím své časy s jezdcem, který s tímto vozem jezdil minulé sezony. V Le Castelletu jsem před 55.000 diváky dvakrát vyhrál třídu, stejně tak v Hockenheimu. Lidi se se mnou a s autem fotili, chtěli autogramy… Vychutnávám si tady každou vteřinu.
Text a foto: Roman Klemm
