Minulou neděli ve svém domově v Albuquerque ve státě New Mexico v USA zemřela jedna z největších hvězd Indy 500, Bobby Unser. Trojnásobný vítěz tohoto „největšího závodu světa“ (a za jeho aktivních časů tohle ještě nebylo přeháňkou) se dožil požehnaného věku 87 let a ještě roku 2019 tento velkolepý podnik ve „staré cihelně“ osobně navštívil.
Bobby se narodil do autosportem (jak v USA říkají) poblázněné rodiny. Strýc Louis vyhrál devětkrát na věhlasném kopci Pikes Peak (v čemž ho Bobby desetkrát (!) následoval), bratr Al sr. a synovec Al junior dokázali také triumfovat v Indianapolisu, na místě, kde se jejich bratr Jerry roku 1959 zabil.
Unser a jeho bratři (s Alem si ovšem nikdy zvláště nerozuměli) šli typicky americkou sportovní cestou a protloukli se třídami Stockcars, Sprintcars a Midgets mocného klubu USAC. Od poloviny 60. let zde Bobby patřil mezi špičku a od roku 1962 se začal objevovat i v IndyCarech. Rroku 1963 na Granatelliho roadsteru Kurtis-Novi poprvé také v Indianapolisu. Nedočkavý „rookie“ Unser svůj žlutý vůz ale již ve druhém kole napasoval v první zatáčce do zdi.
Své první vítězství v této třídě slavil roku 1967 v kanadském Mosportu a jeho obličej je na klasickém poháru Borg Warner Trophy z Indianapolisu zvěčněn třikrát: O rok později zvítězil ze 3. startovního místa na Eagle-Offenhauseru před Danem Gurneyem a Melem Kenyonem, roku 1975 vyrazil znovu jako třetí, aby jeho v klasické modři sponzora Jorgensen Steel lakovaný Eagle-Offy vyhrál před Rutherfordem a Foytem, no a nakonec mu patřilo ono krajně sporné vítězství z roku 1981. Bobbyho Norton-Penske-Cosworth tehdy nestydatě za neutralizace předjížděl po výjezdu z boxů na vnitřní stopě. Pořádající USAC ho druhý den ráno diskvalifikoval a vítězem prohlásil Maria Andrettiho. Roger Penske se s tím ale nesmířil a výbor rozhodčích USAC po více, než 4 měsících tehdy již 47letého Bobbyho přeci jen znovu ustanovil vítězem. Místo penalitace jedním kolem si to „odpykal“ pokutou 40.000 dolarů…
Unser byl přesto „zhnusen poměry ve sportu“ a brzy poté svou aktivní kariéru ukončil. Na amerických tratích se od té doby ovšem často objevoval jako televizní komentátor.
Formuli 1 si během své předlouhé kariéry vyzkoušel jen krátce. Společně s Mariem Andrettim letěl roku 1968 po závodě v USA do Monzy, aby tam startoval na továrním BRM P126. Do Gran Premio ho ale nakonec nepřipustili, protože mezi oběma starty bylo méně, než předepsaných 24 hodin. A tak na novějším British Racing Motors P138 vyrazil do mistrovství světa o měsíc později, doma ve Watkins Glenu. Celá uspěchaná akce ale neslibovala sportovní úspěch a Bobby po 35 kolech vzdal s rozbitým 12válcem… V Evropě tuto ikonu sportu bylo vidět jen velmi zřídka – o to více mne hřeje, že jsem se s Bobby Unserem mohl setkat před dvěma lety v Indianapolisu. Byl nejvyšší čas, potřást mu pravicí…
Text a foto: Roman Klemm
