Přestože se Adrián Campos zúčastnil jako pilot Formule 1 jen 21 velkých cen (v 17 startoval), jeho pozdější práce měla a stále má na svět automobilového sportu výrazný dopad. Juniorské týmy pod jeho vedením vyhrály všechny šampionáty, kterých se kdy zúčastnily a bývalý jezdec Minardi se mohl pyšnit i skutečností, že objevil několik hvězd světa Grand Prix.
Jeho první pokus o vstup do Formule 1 s vlastním týmem dopadl před deseti lety katastrofálně. Další španělský útok na Královnu motorsportu údajně plánoval společně s bývalým manažerem Ferrari, Danielem Audettem až do začátku současně vládnoucí politicky-hospodářské krize.
Před pár dny nás zastihla zpráva o smrti teprve 60letého rodáka z Valencie. Ne, nemohu tvrdit, že by mne překvapila – i když se ohledně Campose celou zimu neobjevila žádná zpráva poukazující na jeho zdravotní problémy. S hrdinou mého mládí jsem se setkával v rámci závodů F2 a F3 poslední dekádu relativně často a uplynulé tři roky to byly především jeho masivní náramkové hodinky, které mi signalizovaly, že něco není v pořádku. Z mého pohledu pořád volněji „visely“ na Adrianově podivně hubnoucím zápěstí…
V nekrologu se často píše o „dobrých a výjimečných lidech“ – mé osobní zkušenosti s tímto člověkem ale takový souhrn skutečně dovolují. Pan Campos byl jedním z mála „důležitých osobností v paddocku“, kteří mne každý den ráno pozorně pozdravil a podal mi ruku – často třeba i na gridu těsně před startem, když to před tím nevyšlo. Zvláště po rozhovoru, který jsme spolu vedli v Rakousku před pěti lety – a o který bych se s vámi ještě jednou rád podělil. Adrian tehdy poznal, že se jeho kariérou někdo opravdu vážně zabýval – a od té chvíle jsme byli „jedna ruka“. Až dodnes…
Na velké mezinárodní scéně jste se objevil v polovině osmdesátých let, kupodivu v německém mistrovství Formule 3. Proč zrovna tam?
V roce 1983 jsem jezdil evropský šampionát, kde si mě všiml pan Rosorius, tehdejší šéf sportovního oddělení Volkswagenu. Prosadil mě do týmu Bertrama Schäfera, který byl tehdy de facto továrním týmem automobilky VW. Přes noc jsem se tedy stal skutečně profesionálním závodníkem. V sezoně 1984 jsem tvořil tým s Johnem Nielsenem, který se tehdy stal německým mistrem. O rok později byl mým kolegou Kris Nissen, který tento kousek zopakoval, zatímco já jsem skončil třetí. V tom týmu jsem zažil báječné dva roky. Herr Schäfer je skutečně opravdový znalec a ve světě Formule 3 se nikdo nevyzná lépe, než on.
Znamenalo to tedy začátek velké kariéry?
Ano. Měl jsem okolo sebe správné lidi a dodnes jsem VW za tuto příležitost vděčný. Byl jsem tehdy na scéně mezinárodního motoristického sportu prvním a jediným Španělem mé generace. Byl jsem jediný, kdo si na to troufl… Automobilové závody tehdy ve Španělsku nebyly příliš populární.
Logickým krokem byl postup do F-3000…
Jistě.Pro sezonu 1986 jsem plný elánu sehnal finance na místo v týmu Petera Gethina, kde jsem usedl za volant vozu March. Ukázalo se ale, že to pro mě byla velmi nevýhodná smlouva (v neuvěřitelně nabitém poli čtyř desítek vozů dokázal Campos dojet jen jednou na 16. místě). Znovu jsem ale měl štěstí. Pan Mosnier z Lola Motorsportu mi dal příležitost v továrním voze a vše se rázem změnilo (v posledním závodě v domácí Jaramě patřil Campos znenadání mezi špičku a dojel sedmý)!
Přes nepříliš povedenou sezonu 1986 jste se roku 1987 ocitl v kokpitu vozu Formule 1…
Na ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Měl jsem tehdy nějaká jednání ve Valencii, když mě oslovil Piercarlo Minardi. Našel pro svůj tým velkého sponzora, španělského výrobce džínsů Lois, kteří ovšem trvali na španělském pilotovi pro příští sezonu. Minardi se musel rozhodnout mezi mnou a Luisem Peréz-Salou… a vybral si mě!
Vaším týmovým kolegou byl charismatický a všeobecně oblíbený Alessandro Nannini…
Vycházeli jsme spolu výborně, a když jsme měli stejné auto, byl jsem tak rychlý jako on. Často jsme ale stejné podmínky neměli, Minardi většinou dokázal modifikovat nové prvky a součástky jen pro jeden vůz. A zpravidla ho dostal Nannini.
Vozy Minardi byly k tomu krajně nespolehlivé a do cíle jste dojel jen jedinkrát,doma ve Španělsku jako 14.
Přesto měla ta sezona několik pozitivních momentů a ve srovnání byl rok 1988 absolutním propadákem. Mým stájovým kolegou se stal Peréz-Sala a naše nové auto M188 postavil Giacomo Caliri. Byl to chybný krok od A až do Z. Nastoupil jsem jen do prvních pěti velkých cen, třikrát z toho jsem se nedokázal kvalifikovat. Po Kanadě jsem zcela rezignoval. Giancarlo mě nechtěl nechat odejít, zeptal jsem se ho ale, zda opravdu chce jezdce, který kvůli chybějící motivaci již před startem ztrácí sekundu na ostatní? Na závodění jsem úplně ztratil chuť.
Do závodního vozu jste se ale později přeci jen vrátil…
Tři roky jem se závoděním opravdu neměl vůbec co dělat, když se mi ozvali zástupci Fiatu. Bojovali tehdy ve španělském mistrovství cestovních vozů o titul s Renaultem a zeptali se mě, jestli bych chtěl narychlo skočit do druhého Tipo, abych pomohl jejich jedničce, kterou byl Antonio Albacete, který teď jezdí tohle (ukazuje rukou na náklaďák svého týmu). A povedlo se. V Jaramě Antoniovi krátce před cílem zašel motor a já ho více-méně dotlačil do cíle pro body za třetí místo! Což mu stačilo k titulu. Mě pak za to sice diskvalifikovali, ale to nevadilo -byl jsem tam stejně jen na výpomoc. Nakonec mi ta akce ale přeci jen pomohla. Nabídli mi místo v týmu Alfa Corse, kde jsme v následujících letech vyhráli, co se dalo. Jezdili jsme tenkrát tři roky Evropu, Velkou Británii, i našlapané španělské mistrovství, které tehdy výborně organizovala Dorna Sports.
V roce 1994 jste ve španělském mistrovství získal titul. Pak ale přišel definitivní konec aktivní jezdecké kariéry…
Monako, LeMans a Indianapolis byly pro mě vždycky vrcholné cíle. V Monaku jsem měl smůlu a s Indy 500to nikdy neklaplo, Le Mans jsem si ale chtěl bezpodmínečně zkusit. V roce 1997 jsem měl možnost startovat společně s Michelem Fertéem na Ferrari 333SP. Rozhodl jsem se, že tohle bude zlatý hřeb mé kariéry a že po tomto závodě skončím. Což jsem taky udělal, i když jsme bohužel nedojeli.
Pak jste přešel na druhou stranu boxové zídky…
Poznal jsem, že jsem fyzicky nedokázal v kokpitu držet krok s mladšími. Stát se šéfem týmu byla jediná možnost, jak pokračovat v tom, co miluji. Mimo to jsem pořád chtěl vyhrávat, na tom se nikdy nic nezměnilo. Teď prostě vyhrávám jiným způsobem.
Dnes máte týmy v GP2, GP3, F-3 a WTCC. Jak to všechno zvládáte?
Naše metoda je ta, že se jedná o zcela izolovaně fungující týmy. Žádný z mých inženýrů nebo mechaniků není během jedné sezony zapojen do dvou šampionátů. To by jistě nedělalo dobrotu. Já jsem jediným členem Campos Racingu, který je všude.
Jakou pomocí je vám syn, Adrian junior?
Letos vede náš tým Formule 3 a příští rok plánuji, že bude ve stejné funkci v GP3. Mimo to mohu prozradit, že se v roce 2016 ze dvou šampionátů stáhneme (logicky má na mysli F-3 a cestovní vozy).
Nelze se vyhnout otázce vašeho nezdařilého pokusu o vstup celošpanělského týmu do Formule 1, ze kterého nakonec vzešel nešťastný projekt Hispania Racing…
K tomu bych dal jen stručný komentář. Jednoduše jsem si pro tento projekt zvolil špatné partnery, kteří mě pak nechali jaksi osamělého stát v ešti. Byla to hrozná situace, protože jsem tenkrát na tu kartu vsadil úplně všechno. Prodal jsem své juniorské týmy a po totálním neúspěchu v F-1 jsem musel začínat zase od nuly.
Co považujete za váš největší úspěch v roli majitel týmu?
Campos Racing se zúčastnil mnoha šampionátů a v každém jsme se stali mistry, takže ani nemohu vyzvednout nějakou jednotlivou událost. Osobní uspokojení mi dává skutečnost, že jsem to byl já, kdo objevil talenty jakými byli Fernando Alonso, Marc Gené, Lucas di Grassi a Antonio García. Ve vývoji jsem rozhodujícím způsobem pomohl například i Giorgio Pantanovi a Vitaliji Petrovovi. Vidím to jako svůj hlavní úkol, poskytnout každému z mých pilotů ty nejlepší předpoklady k úspěchu. Pracuji s nimi, jako bych sám byl v jejich situaci a snažím se s nimi podělit o všechny své zkušenosti. Neexistuje například, aby Campos Racing šetřil jakýmkoli způsobem na vybavení. Jsou to koneckonců mí zákazníci a úspěch v běžící sezoně nám zajišťuje zájem dalších jezdců v budoucnu.Hrdý jsem i na náš výcvik techniků. Přesně sledujeme práci každého jedince a všichni mají v naší organizaci možnost, postupu nahoru. Ba i ještě výše: Mohu bez nadsázky tvrdit, že všichni Španělé, kteří dnes pracují ve Formuli 1, získali část svých zkušeností u Campos Racingu. Za vůbec největší úspěch považuji skutečnost, že jsem šťastný člověk, který může vydělávat peníze tím, co ho baví.
Jaké jsou tedy vaše zvláštní osobní kvality?
Myslím, že prostě umím makat a k tomu dovedu rozeznat talent jezdce. Přátelé mi říkají, že jsem Christian Horner a Helmut Marko v jedné osobě. Co mi nejde, to je shánění peněz. Náš tým proto většinou nemá hlavního sponzora. Financují nás zpravidla sponzoři jezdců.
Koho ze současných jezdců GP2 vidíte v kokpitu F-1?
No, tak je to samozřejmě Stoffel Vandoorne, který je svou současnou úrovní nad všemi ostatními. Takovou tu druhou frontu tvoří Arthur Pic, Raffaele Marciello, Pierre Gasly, Rio Haryanto a Alexander Rossi. Zvláště Rio má ohromný potenciál pro velkou budoucnost. Když k nám přišel, tak byl tak nějak ztracen. Snažím se mu ale pomoci a zatím to výborně vychází. Z jezdců GP3 bych vyzvedl Álexe Palou, který mi silně připomíná mladého Alonsa. Každý mladý jezdec ale vyvíjí své schopnosti a talent do určitého finálního bodu a nikdo nemůže přesně předpovědět, kam až je tento vývoj dovede.
Text a foto: Roman Klemm
