Jistě by bylo přeháňkou tvrdit, že „nás opustil překvapivě“. Sir Stirling Moss zemřel dnes, 12. dubna 2020 po dlouhé vážné chorobě, která mu již několik let bránila v návštěvě jeho milovaných motoristických podniků a přátel. A přesto se tato zpráva příznivce motosportu silně dotkne. „Sbohem“ nám totiž řekla skutečná žijící legenda. Legenda, která vznikla v dobách, které opravdu patří do pravěku závodů. Opravdový rytíř volantu – a při tom i profík každým coulem.
Byl prvním závodníkem, který dokázal svým talentem skutečně dobře vydělávat. V jeho případě není protikladem, že pro mnohé platí zároveň za jednoho z posledních opravdových sportovců v kokpitu.
Šestnáct vítězství ve velkých cenách mistrovství světa formule 1, nesčetné triumfy ve formuli 2 a jiných juniorských třídách, nezapomenutelný triumf v Mille Miglii, vítězství v desítkách dalších vytrvalostních závodů sportovních vozů a především jeho čtyři tituly vicemistra světa formule 1 staví Stirlinga Mosse na zcela zvláštní stupínek mezi absolutní smetánkou největších z největších.
„Víte, že mi ani tak nevadí, že jsem se nikdy nestal mistrem světa? Stejně by mne všichni jen srovnávali s Fangiem a říkali, že on to zvládl pětkrát. Takhle se ale říká, jakou to měl Moss vždycky smůlu, že mu koruna vždy unikla,“ smál se Moss své vlastní legendě.
Syn londýnského zubaře se narodil roku 1929 a vyzkoušel si mimo jízdy na koni i box, než objevil svou celoživotní lásku, automobilové závody. Jeho rodiče také soukromě závodili (otec Alfred později dokonce vedl vlastí stáj formule 1 BRP, setra Pat se stala závodnicí rallye světového formátu) a synka ze všech sil podporovali. Je pozoruhodné, jakým „moderním“ a cílevědomím způsobem byla Mossova kariéra již v poválečných letech nasměrována. Začátek tvořila formule 3 s monopostem značky cooper. Vůz transportoval k závodům v přívěsu na koně taženým starým Rolls-Roycem a o jeho perfektní přípravu se staral mimo Mossů i stálý mechanik. Pozorovatelům na ostrově bylo brzy jasné, jaký diamant na jejich okruzích poráží konkurenci.
Stirlingovým cílem byla vždy formule 1, kde debutoval již roku 1951 pozoruhodným osmým místem při velké ceně Švýcarska na slaboučkém HWM-Alta. Legenda tvrdí, že Moss preferoval britské vozy, realitou ovšem bylo, že špičkové týmy Alfa Romeo a Ferrari v tehdy stále ještě silně nacionalisticky ovlivněném světě nasazovaly raději italské, nebo latinsko-americké borce.
Britský průmysl a závodní scéna válkou těžce utrpěly a jen pomalu se stavěly na nohy. Mladík z Anglie se tedy až do roku 1954 ve formuli 1 pachtil na kutilských monopostech jako ERA-Bristol, Connaught a Cooper. Pochopitelně nemohl uspět a dělal esům Fangiovi, Farinovi a Ascarimu přinejlepším „křoví“. Přesvědčil však svou bojovností a sám věděl, že má na mnohem více. Když Mercedes-Benz plánoval návrat do Grand Prix, měl Stirling dosti sebevědomí k tomu, aby se Němcům nabídl. Sportovní ředitel Mercedesu Alfred Neubauer mu tehdy nabídl: „Dokaž mi na špičkovém voze co umíš a pak přijď znovu. Maserati 250F by byl jistě dobrou možností…“
Moss tedy skutečně koupil italský monopost a soukromě jej nasazoval. A jak! Hned v první velké ceně s tímto vozem dojel třetí. Ve Spa porazili čtyřiadvacetilatého cucáka jen Fangio a Trintignant. Zbytek roku jej trápily technické závady, v kvalifikacích ale potvrdil, že je jezdecky na nejvyšší úrovni. Zpravidla stál v první řadě mezi továrními vozy a v závodech si to párkrát drze rozdal s velkým Fangiem.
Neubauer viděl dost a od sezony 1955 byla senzace realitou: Žid Stirling Moss z Velké Británie se stal 10 let po válce továrním pilotem německé značky! (Rodinné jméno Mossů vlastně znělo Moses, tak jako většina Židů ve Velké Británii se ovšem i oni snažili ujít rostoucímu antisemitismu změnou). A jaký to byl výborný tah: Mladý Moss byl jediným, kdo stačil Fangiovi. Dvakrát dojel za velkým mistrem druhý a v polovině července Argentince v epické bitvě při Britské GP v Aintree dokoknce porazil. Sir Stirling do smrti považoval svého „učitele“ za největšího jezdce všech dob a nebyl si zcela jist, zda Fangio tehdy opravdu jel naplno. „Až do své smrti mi ten darebák nechtěl prozradit, jestli mne tehdy doma nenechal vyhrát úmyslně,“ smál se klasické historce Moss. Věhlas Mercedesu ovšem nešířil po světě jen ve formuli 1. Vytrvalostní závody tehdy byly ještě mnohem populárnější a zde si Moss postavil věčný pomník vítězstvím při Mille Miglia s žurnalistickou ikonou Denisem Jenkinsonem na „horkém sedadle“. Mimo to značce vybojoval titul mistra světa sportovních automobilů, když mimo jiné vyhrál i Targu Florio a Tourist Trophy.
Když se Němci koncem roku zcela stáhli ze sportu, hmátli po Mossovi rádi bratři Maserati. Jejich zastaralý typ 250F již teoreticky nestačil na Lancie-Ferrari D50, které byly naprosto „state of art“, Moss s jeho výjimečným talentem ovšem dokázal přemocné soupeře pravidelně zlobit. V Monaku a Monze vyhrál, v Silverstone byl nejlepší kvalifikace a výsledkem byl druhý titul vicemistra za sebou.
Britská scéna se pomalu zmátořila a Stirling se od sezony 1957 s radostí stal součástí útoku průmyslnika Tonyho Vandervella na formuli 1. Tmavozelený Vanwall VW57 během roku dozrál ve špičkový vůz. Stirling vyhrál v Aintree, Pescaře a Monze – přesto skončil bodově znovu za Fangiem.
Na obzoru formule 1 se tehdy objevila britská značka, jejíž nástup měl změnit tvář závodů vůbec. Moss výborně odhadl situaci. Do sezony 1958 nastoupil na Cooperu-Climax T43, který nasazoval soukromník Rob Walker a – porazil na tomto slaboučkém revolučním vozíku s motorem vzadu všechny dinosaury Ferrari a Maserati hned při úvodu v Argentině! Zbytek roku absolvoval opět na vanwallu. Byl jasně nejrychlejším mužem roku. Vyhrál i v Zandvoortu, Portu a Ain-Diabu a přeci skončil zase jen druhý. O jediný bodík za Hawthornem, který vyhrál jen jedinou Grand Prix. A nebyla to jen smůla ohledně defektů – o to, že se mistrem stal krajan, se Stirling postaral sám: v Portugalsku byl Mike již diskvalifikován ze druhého místa za nedovolenou pomoc roztlačením po „hodinách“. Jediným svědkem, který tehdy vypovídal v Hawthornův prospěch byl Moss, když se před ředitelstvím dušoval, že viděl, jak se Hawthornův Ferrari sám rozjel na vedlejší cestě z kopce! Rytířský tah, v dnešním neférovém a zkaženém profesionálním světě zcela nemyslitelný…
Po smrtelných nehodách Mussa a Collinse měl Tony Vandervell krvavé formule 1 dost a v nejlepším přestal. Mossovi nezbylo, než pěstovat i příští rok svůj status „milovaného underdoga“. Otcův soukromý BRP-BRM střídal s Walkerovým cooperem a přesto vyhrál v Portugalsku a Itálii. V šampionátu před ním skončili Brabham a Brooks, tedy jezdci, kteří co do talentu zdaleka neměli Stirlingovu třídu.
Někteří pozorovatelé tvrdí, že Moss svou pověst „Davida bojujícího proti Goliášům“ udržoval záměrně. Zatímco ve sportovních vozech vyhrával poháry a spoustu peněz na továrních vozech Maserati, Aston Martin a Jaguar, nastoupil ve formuli 1 i roku 1960 pouze za soukromý tým RRC Walker. Jeho vítězství tím mají o to báječnější nádech: v Monaku a Riverside znovu porazil celou tovární konkurenci. V USA tehdy vyhrál poté, co si při tragické GP Belgie (zabili se tam Stacey a Bristow) zlomil obě nohy.
Stejným způsobem pokračoval. Ročník 1961 patřil jednoznačně vozům Ferrari 156. Scuderie měla jako jediná monopost, který do puntíku využíval nových 1,5litrových regulí a konkurence byla od prvního závodu ztracena. Až na Mosse s jeho soukromým Lotusem 18! Stirling zesměšnil Ferrariho esa Phila Hilla, Von Tripse a Ginthera hned úvodem v Monaku a později na jezdecky náročném Nürburgringu. Doma ho za to slavili více, než kdyby se stal mistrem světa.
Motoristická veřejnost čekala na to, že nejlepší jezdec epochy konečně získá titul a roku 1962 to mělo konečně vyjít. Britské Lotusy, BRM a coopery Ferrariho náskok více než dotáhly. K přípravě na novou sezonu patřily i nemistrovské závody F1. O Velikonoční pondělí stál Moss na pole-position Glover Trophy v Goodwoodu. Jeho Lotus 18/12 soukromé stáje UDS-Laystall byl o dvě (!) sekundy rychlejší, než BRM Grahama Hilla, který se toho roku měl stát šampionem. Kvůli poruše převodovky ztratil Stirling tři kola v boxech. Znovu ale vyrazil do závodu a právě předjel vedoucího Hilla, když v zatáčce St. Marys z dodnes nevysvětlených důvodů opustil trať a nebrzděn vletěl do hráze ze zeminy. Stirling byl dlouho vyprošťován a utrpěl nejtěžší zranění hlavy, kolenou, žeber a nohou. 38 dní ležel v kómatu a další dva měsíce byl z poloviny těla ochrnut. Ale přežil.
Po testech roku 1963 musel uznat, že pozbyl schopnosti bleskové reakce a musel dráhu profesionálního závodníka ukončit. „Možná to bylo ukvapené. Dva-tři roky později bych možná byl zase fit, ale stálo by to ještě za to?“ prozradil Moss později. Nelíbilo se mu, že se z jeho sportu stále více stával big-business. Nikdy ale nedokázal zcela opustit kokpit. Slavil úspěchy v obchodním životě a jako sportovní funkcionář a mimo to nevynechal až do 10. let třetího tisíciletí žádný historický podnik světa, při kterém by se nemohl svézt. Koncem 70. let se dokonce pokusil o polo-profesionální comeback v britském mistrovství cestovních vozů. Před desetil lety Moss přežil neuvěřitelný pád do výtahové šachty svého domu. I z toho se uzdravil a dál navštěvoval motoristické podniky, čímž dával i nám mladším příležitost „urvat si pro sebe něco z jeho legendy“. Na přelomu let 2017-2018 ovšem vážně onemocněl a z veřejnosti se ztáhl. V dubnu 2019 ještě stačil v neujžším kruhu oslavit své 90. narozeniny…
Text: Roman Klemm / Foto: Roman Klemm
